Svatý Václav

Svatováclavská tradice patří historicky mezi ty dějinné mýty, jež byly do našeho národního podvědomí uloženy hodně dávno a hluboko. Tento český panovník se časem stal nejvýznačnějším symbolem naší státnosti, a později dokonce ani husité, odmítající uctívání světců, se nikdy neodvážili svatováclavský kult otevřeně zpochybňovat.

Na základě dosud uznávané dějinné tradice se budoucí kníže Václav narodil roku 907, poté co se jeho otec Vratislav o rok dříve oženil s Drahomírou, dcerou knížete Stodoranů, jenž prý byl jedním z nejmocnějších vládců mezi Polabskými Slovany. Podle pozdějších legend Václavova matka Drahomíra byla a také zůstala pohankou.

Roku 915 se Drahomíře a knížeti Vratislavovi I. narodil druhý syn Boleslav a za zmínku stojí i jejich dcera Střezislava, která se stala manželkou významného českého knížete Slavníka z kmene sousedních Charvátů.

Václavovi bylo teprve čtrnáct let, když roku 921 jeho otec zemřel a do čela země byla z rozhodnutí sněmu knížecích předáků postavena jeho babička Ludmila, někdejší Bořivojova choť, která se stala regentkou a vychovatelkou obou svých vnuků. Václav studoval kněžskou školu na Budči a stal se velice zbožným křesťanem.

Potom ale došlo k tragédii….

Václavova a Boleslavova matka, ukřivděná ve svých právech české kněžny, provedla za pomoci své ozbrojené družiny na Pražském hradě převrat a ujala se moci. Její tchýně Ludmila uprchla na svou tvrz Tetín, kde se podle pozdějších legend oddávala modlitbám a zbožnému rozjímání. A Drahomíra, obávající se o svou vládu, ji tam dala zavraždit, jemuž veleli dva jí oddaní cizáci, pohané. Ludmila byla uškrcena a země se ocitla pod vládou Václavovy a Boleslavovy matky, které legendy líčí jako zlou a ukrutnou ženu. Křesťanka Ludmila je naopak vykreslena jako ochránkyně vdov, sirotků a chudiny vůbec. Kníže Václav nechal později, roku 925 ostatky své babičky převézt z Tetína na Pražský hrad, do svatojiřského kláštera a s velkou slávou tam Ludmilu pohřbil jako mučednici. Svou matku údajně vyhnal na Budeč, kde se měla kát ze svého zločinu. Později se s ní ale smířil, Václav byl přece knížetem milosrdenství a zbožným věřícím.

Tzv. Kristiánova legenda, pojednávající o životě sv. Ludmily a sv. Václava, sepsaná asi padesát let po Václavově smrti, potvrzuje, že v zemi vzniklo dvojvládí. Část českých velmožů stála při Drahomíře, část za Václavem, respektive Ludmilou, která hájila zájmy celé panovnické rodiny.

Podle všeho nebyl konflikt mezi Drahomírou a Ludmilou motivován nábožensky, ale i politicky. Už od dob panování Bořivoje I. se české knížectví orientovalo na rozvoj přátelských vztahů se sousedními německými (východofranckými) panovníky.

Datum nástupu knížete Václava k moci je dost nejasné.Historik Josef Pekař se sice klonil k roku 922 a dával počátek Václavovy vlády do souvislosti s bavorským tažením do Čech, ale to je dnes zpochybňováno a většina historiků se domnívá, že to bylo později, někdy kolem roku 925.

Kníže Václav I. se od počátku snažil zemi znovu sjednotit pod svou svrchovanou moc.

Všechny legendy o sv. Václavovi se shodují v tom, že byl panovníkem nadmíru zbožným, s hlubokou empatií k chudým a nemocným lidem. Kristiánova legenda dokonce říká, že nechal zbořit šibenici a rušil vězení, neboť byl naplněn milosrdenstvím k bližním. Neměl rád násilí a odsuzoval obchod s otroky, sám je prý z otroctví vykupoval a jako zbožný křesťan jim vracel svobodu.

Prvořadým úsilím panování Václava byla christianizace českého knížectví. Křesťanská církev si tu za jeho panování sice upevnila své postavení, ale pohanství v zemi zdaleka vymýceno nebylo a rodová šlechta mnohdy s křesťanstvím příliš nesympatizovala.

Velice nebezpečná opozice proti Václavovi vznikla na Kouřimsku, kde se tamní kníže Radslav nakonec rozhodl k vojens

Zřejmě někdy v té době došlo i k prvnímu napětí mezi Přemyslovci a východočeskými Slavníkovci, neboť Radslav je považován za jednoho ze slavníkovských příbuzných. Václav však lokální konflikt s kouřimským vladařem nakonec řešil smírem, vědom si toho, že případná válka se Slavníkovci, jejichž vojenská síla se minimálně rovnala síle Přemyslovců, by mohla vážně ohrozit dominantní postavení přemyslovského rodu v Čechách. Po jeho smrti se však spory s Radslavem rozhořely nanovo, nový český kníže Boleslav I. kouřimské hranice dobyl a celé území připojil k přemyslovským državám. V Čechách vypukla válka, a jak praví Kristiánova legenda, „bylo na obou stranách dost lidí pobito“. Povstání kouřimského vladaře nakonec skončila smírem, Radslav uznal Václava za českého panovníka a ten mu na oplátku garantoval spojenectví i právo spravovat kouřimský kraj.

Kníže Václav I. sám i jeho úsilí po duchovním a politickém sjednocení mladého českého státu od počátku naráželo na řadu problémů.

České knížectví se za knížete Václava dostalo do podřízenosti sousední německé říše a jejího krále Jindřicha Ptáčníka. To je historický fakt. Opozice proti Václavovi I. narostla do té míry, že se již vymykala jeho kontrole. Jednalo se o jakousi „přátelskou pomoc“, k níž vyzvalo německého panovníka latinské duchovenstvo, pokud o ní nepožádal sám český kníže. Jenže tato podřízenost trvala již od dob panování knížete Bořivoje I. a Václav vlastně jen navázal na zahraniční politiku svých předků..

O přátelské výpomoci při řešení české mocenské krize svědčí nepřímo to, že německý král při následných jednáních daroval Václavovi I. ostatek sv. Víta, což bylo v těch časech chápáno jako veliké vyznamenání. Rámě sv. Víta se stalo pro knížete Václava motivem k založení svatovítské rotundy na Pražském hradě, z níž později vyrostla románská bazilika a poté katedrála, dnes chlouba české metropole i její největší architektonický skvost.

Vojenská mise německého panovníka byla úspěšná, český kníže mohl počítat s podporou mocného sousedního vladaře, za což se prý zavázal odvádět mírový tribut, každoroční poplatek pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů. Kosmas dokládá, že tento poplatek byl odváděn německým králům odedávna, jak prý „dosvědčuje pokolení našich lidí do pokolení“, ale teprve historik František Palacký ho dal do souvislosti s knížetem Václavem a tento výklad pak byl dalšími dějepisci dál přijímán.

Sotva však odtáhlo německé vojsko zpět, český kníže Václav I. se stal obětí spiknutí, byl zavražděn ve Staré Boleslavi, sídle svého mladšího bratra Boleslava. Podle církevní tradice se tak mělo stát 28. září roku 929.

Datum určila církev a nemusí být správné, k čemuž se kloní i mnoho současných historiků. Většina dochovaných svatováclavských legend totiž neuvádí rok, kdy k vraždě došlo, ale pouze den – pondělí 28. září na svátek sv. Kosmy a Damiána.

Vlády se v Čechách ujal Václavův mladší bratr Boleslav, kterého pozdější církevní legendistika prohlásila bratrovrahem, poněvadž to byl právě on, kdo stál v čele celého spiknutí.

Kosmas o něm napsal: Byl tento kníže Boleslav, smí-li se knížetem nazývat ten člověk bezbožný a násilný, krutější než Herodes, surovější než Nero….čímž si získal příjmení Boleslav Ukrutný – tak urputným, že se v ničem neřídil rozvahou a rozumem, nýbrž všechno činil podle své libovůle a nálady.

Kníže Václav dával při řešení politických problémů vždy přednost jednání před uplatňováním násilí, které bylo v těch časech obvyklým způsobem, jak se vypořádat s politickými odpůrci. Václav I. zjevně podcenil nebezpečí spolčení opozice. Nedokázal nebo nechtěl s ní nekompromisně zúčtovat, a to se mu stalo osudným. Ale jako zbožný křesťan nemohl jinak, jeho altruismus s lidským utrpením i bídou byl zřejmě jedním z podstatných rysů jeho povahy. V tomto ohledu byl mezi Přemyslovci jevem vskutku výjimečným, i když doba ve které žil, si cenila více hrubé síly a rozhodnosti.

 

Čerpáno z knihy:

Panovníci českých zemí – ve faktech, mýtech a otaznících

Vladimír Liška – NAKLADATELSTVÍ XYZ s.r.o. 2008

Sdílet článek

Submit to FacebookSubmit to Google PlusSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn