Radhlas

Radhlas - je setkání osobností, usilujících na nejrozličnějších místech ve společnosti o osvětu, kulturní, morální a etické povznesení života.

Po mnohých zkušenostech s již uskutečňovanými snahami o propojení a ujednocení myšlenek v podobě různorodých formátů setkání si uvědomujeme důležitost samotného základu jakékoliv účinné a smysluplné spolupráce osobností na širší úrovni. Tímto významným základem je z našeho pohledu „nastavení kompasu“ hodnot a vnímání pojmů.

Ve společném vnímání pojmů se kromě jiného ukrývá cesta ke společnému vyjasnění otázek:

  • Víme, co chceme?
  • Víme, co chtějí druzí?
  • Rozumíme druhým?
  • Rozumějí oni nám?
  • Jaká je podoba našich vizí a jak vnímáme vize a myšlenky našich spolubližních?
  • Dokážeme společně porozumět pojmům, z nichž se skládá důležitá podmínka společného tvoření?

K nápomoci společného ujasnění si těchto otázek jsme pro 1. setkání RADHLASU připravili tyto pojmy:

  • ŽIVOT
  • ROZMANITOST
  • POKORA
  • SHODA
  • SPOLUPRÁCE
  • ZODPOVĚDNOST

Českou konferencí bylo předloženo zpracování pojmů v následujících samostatných částech:

POJMY PRO ŽIVOT JEDNOTLIVCE I CELÉ SPOLEČNOSTI

ŽIVOT

Pojem život je označující obecně vše to, co je existující, co se projevuje jako samostatně živoucí, co tedy nese v sobě projevy vlastního vývoje, a to v období od svého počátku do svého konce.

V případě lidské existence můžeme hovořit o tom, že:

Život člověka je jeho vlastní osobní cestou, která se svojí kvalitou z největší části odvíjí od osobního ideálu člověka.
Ideál je vize člověka o jeho vlastní naplněnosti, již považuje ve svém vnímání v danou chvíli za nejvyšší stav radosti, štěstí.
Ideál se vyvíjí, mění tak, jak se člověku shromažďují prožitky – zkušenosti.
Člověk, usilující o naplnění svého ideálu, je nedílnou součástí dění, které všeobecně nazýváme společenským životem.
Společenský život je formován účastí jednotlivců. Touto účastí jednotlivců je utvářena vize společenského života – společenský ideál.
Společenský ideál je inspirován dlouhodobými (generačními) zkušenostmi prožívání společenského života jednotlivců.

Ideál jednotlivce i společnosti můžeme rozdělit na dva základní stupně:

Ideál – hmotný, materiální
Ideál – vnitřní, nemateriální

Přítomnost těchto dvou ideálů utváří život – kvalitu na osobní i společenské rovině. Zkušenosti historického vývoje lidstva potvrzují, že pro dosažení úplné úspěšnosti životní cesty jedince i úplné a úspěšné cesty společnosti nemůže ani jeden ze zmíněných ideálů chybět ve své plnocennosti.

Ve vyváženosti přítomnosti uplatňování obou ideálů je obsažena cesta, směřující k celkovému vzestupu.

Hmotný ideál

  • Dostatek jistot hmotného druhu
  • Kvalita jistot hmotného druhu
  • Trvání jistot hmotného druhu

Kupříkladu: jistotou hmotného druhu můžeme nazvat jídlo, zdraví, vztahy – postavení ve společnosti, bydlení, ošacení, požitky, které zmíněné základy umocňují.
Patří sem ale i svět přírody a poznání, že jeho zdravý stav poskytuje zdraví a vitalitu člověku.

Nehmotný ideál

  • Jistota možného trvání nekonečného vnitřního rozvoje – duchovní rozměr člověka
  • Jistota platnosti hodnot lidství
  • Jistota přítomnosti inspirace k úsilí stálého rozvíjení vznešenosti a ušlechtilosti

Kupříkladu: jistotou přítomnosti inspirací můžeme nazvat přítomnost vzdělávání. Existence zdroje poznání vyššího druhu, zdroje vědění, pravdy, dokonalosti – přítomnost Božího inspirování řízení věcí.

ROZMANITOST

Pro pochopení pojmu rozmanitost potřebujeme nejprve správně pochopit obsah významu pojmu život (viz pojem život). Osobní ideál každého jednotlivého člověka nese v sobě jako základ dar lidské osobitosti – vlastní, osobní nezaměnitelnosti ve vnímání a prožívání života.

Osobní rozmanitost člověka umožňuje jeho individuální odlišení zájmů a tužeb od ostatních jedinců. Tyto zájmy a tužby se u člověka zpravidla vyvíjí, mění, a tím vedou na základě získaných zkušeností k vývoji člověka od osobitosti k osobnosti. Občas se může stát, že se tento vývoj u některých jedinců zastaví, či dokonce směřuje opačným směrem (tento jev nazýváme degenerací osobnosti). Přirozený a správný vývoj je však směřující ke stále vyššímu stupni osobnosti jedince se všemi projevy kvality a hodnotami lidství. Ve správném vývoji vede ke zušlechtění a moudrosti člověka.

Společenská rozmanitost vyplývá z propojení rozmanitosti jednotlivců. Společenská rozmanitost je pro přirozenou potřebu udržení životaschopnosti celku společnosti spojena důležitou podmínkou: naplňování ideálu (jak hmotného, tak i vnitřního) jednotlivce nemůže se, nesmí se odvíjet na úkor ostatních jednotlivců! Ve společenském vnímání rozmanitosti musí být proto vymezeny hranice, které lze nazvat společenskou shodou. Hranice shody stanovují mezní projevy únosnosti rozmanitosti jedinců, které ještě umožňují smysluplný běh a životadárný vývoj společnosti. Hranice rozmanitosti jsou živoucí a neustále se posouvají v odraze vnímání ideálu života jednotlivců, v jejichž rukách pak spočívá prostřednictvím společné shody – celková kvalita života společnosti. Kvalita společnosti – společenské shody se tedy odvíjí od míry kvality ideálů jednotlivců. Z tohoto pohledu měla by se tedy společenská shoda stále vyvíjet k vyšší kvalitě a moudrosti prostřednictvím uplatňování hodnot lidství jednotlivců ve společném souzvuku individuální rozmanitosti osobností.

POKORA

Základní, ničím nenahraditelný přínos jednotlivce pro celkovou kvalitu společnosti spočívá v jeho individuálně rozmanitém, tím přirozeně obohacujícím uvědomování si zdravé míry potřeb pro naplňování svých ideálů ve vztahu ke všemu jsoucímu, především pak k ostatním lidským jednotlivcům. Síla potřeby uvědomění si této zdravé míry se projevuje stavem, jenž se obecně nazývá pokorou člověka.

Pokora je tedy stav uvědomění si zdravé míry svých potřeb pro uskutečňování cesty k hmotnému i vnitřnímu ideálu. Pokora však není cestou ústupků a mlčící tolerance k nezdravosti a nemírnosti druhých. Pokora tedy není nikdy v rozporu s jasným a zřetelným vymezením se vůči nezdravosti nebo nemírnosti jakéhokoliv druhu, či vůči nekvalitě společenské shody, dokud tato nese patrné pokřivení v toleranci osobních ideálů jednotlivců, při naplňování jejich ideálů, pokud toto vymezení je uskutečňováno slušnou, srozumitelnou formou.

Pokora tedy neznamená mlčení k projevům nekvality existující společenské shody. Pokora neznamená slabost a ustupování! Pokora je živoucím moudrým mostem, překlenujícím rozměr od osobního života jednotlivce k moudré shodě společenského života. Pokora přináší předpoklad opravdového, zodpovědného hledání zdravé míry ve všem prožívání života. Pokora nárokuje si v sobě obsahovat:

  • Úctu k druhým
  • Osobní příkladnost
  • Tvořivé a živé zpracovávání vjemů

SHODA

Přirozená rozmanitost života jednotlivců, kteří se setkávají při nejrůznějších situacích života, vyžaduje si od zúčastněných pokoru, úctu a tvořivé hledání řešení při respektování naplňování ideálů druhých.

Životní cesty zúčastněných jednotlivců v opakování prožívání obdobných situací a hledání jejich nejkvalitnějšího řešení se v přirozené posloupnosti vývoje odráží zpravidla v následné obecné – společenské shodě, jejímž prostřednictvím je dosaženo naplnění obecného uznání moudrého řešení situace, které pak vstupuje do společenské platnosti ve své univerzálnosti pro všechny podobné situace. Shoda vytváří za přítomnosti dostatečné pokory jedinců moudrá a prospěšná pravidla každodennosti společenského života.

Základem kvalitní moudré společenské shody a z ní se odvíjejících konkrétních pravidel je podmíněnost vyrovnané účasti obou stupňů ideálu, tedy v naplnění jejich hmotného i nehmotného obsahu jistot, a to jak na rovině jednotlivců, tak na rovině společenské. Stupeň společenské úcty a respektu k základním jistotám hmotného i nehmotného ideálu jednotlivce je výchozím stavebním bodem pro formování shody, z níž se odvíjí společenský život v tvořivé a k ideálu trvalých moudrých hodnot stále více směřující podobě.

Společenská shoda, přes úsilí o co nejkvalitnější, největší prostor pro jednotlivce, přináší z podstaty široké rozmanitosti jednotlivců vždy určité omezení pro každého, a pro uplatnění účinnosti vyžaduje si vždy od všech jednotlivců spolu s respektem k platnosti i velký díl osobní pokory. Míra pokory jednotlivců přes omezení jejich rozmanitosti na cestě k ideálu jejich osobnosti je současně cestou k rychlejšímu a kvalitativně vyššímu přiblížení se k ideálu společenskému. Pokora jednotlivce v respektování zdravé míry hledání a naplňování svého ideálu je cestou k celistvému společenskému vzestupu.

SPOLUPRÁCE

Na nejrozličnějších místech své cesty životem vstupuje jednotlivec do nejrozličnějších vztahů s druhými lidmi za účelem uskutečňování určitých společenských témat, v nichž se právě s druhými lidmi vydává na kratší či delší společnou etapu života. Takováto společná etapa spojuje vícero rozmanitostí vždy v průměr kvality ideálů zúčastněných jednotlivců. Tím vytváří společenský prostor, vymezený rozsahem tématu spolupráce, jenž je naplněn prožíváním, vyplývajícím z intenzivního propojení zúčastněných.

V takovýchto spojeních je potřebné vždy nastavit individuální shodu, účinně působící v daném prostoru spolupráce, v němž panuje svobodné přizpůsobení rozmanitosti ideálů zúčastněných k danému cíli.

Míra úspěšné spolupráce je tedy vždy podmíněna mírou pokory zúčastněných jednotlivců. Kde nepanuje živoucí uplatňování pokory – úcty, osobní příkladnosti, tvůrčí a živoucí práce v přístupu k řešení situací, tam nikdy není účastna kvalitní moudrá spolupráce. Shodnost ideálů zúčastněných, kteří se spojují za cílem naplnění těchto ideálů, se však může přirozeně měnit, a mezi zúčastněnými pak může následně zůstávat jen propojení, držící si svou přínosnost ve věci spolupráce nikoliv již pro vlastní téma a cíl, ale jen skrze vzájemnou pokoru jich samých. I takovýto stav spolupráce má pak svoji kvalitu obohacující všechny zúčastněné.

Význam spolupráce ve společenském dění nespočívá tedy vždy jen ve vlastním přínosu tématu, k němuž se spolupráce zformovala, ale význam pro společnost spočívá v kvalitě uskutečňované spolupráce, v její příkladnosti pro druhé, jež svým druhem může vždy kohokoliv obohacovat a inspirovat.

Každá úspěšná spolupráce také zcela přirozeně potřebuje stejně tak jako každá shoda mezi jednotlivci obsahovat a spojovat vyrovnaně obě roviny ideálu, tedy ideál hmotný i nehmotný. Toto platí všeobecně pro všechny druhy vztahů jednotlivců. Vyrovnanost přítomnosti obou ideálů za podmíněné účasti pokory jednotlivců vytváří zdravé podmínky pro úspěšnou a kvalitní výstavbu jakékoliv spolupráce, jakéhokoliv vztahu mezi jednotlivci.

ZODPOVĚDNOST

Zodpovědnost jednotlivce ve společnosti je samočinně dána mírou jeho vlastních nároků na uskutečňování životní cesty k ideálu. Kdo o co více usiluje, o to větší nese zodpovědnost za svůj vliv ve společnosti.

Každý člověk však mimo to nese jako přirozený základ své lidské podstaty zodpovědnost za dar života, jenž mu byl poskytnut narozením.

Z tohoto daru, „smět nést označení lidská bytost“, mu právě plyne zodpovědnost, která v jeho životě vyžaduje si naplňování hodnot lidství – naplňování předpokladů, vložených do každého jednotlivce. Nikdo tohoto daru vložených předpokladů není ukrácen. Každý je držitelem daru – schopnosti v pokoře svou přítomností přispívat ke zlepšování společenského života.

Toto zlepšování společenského života spočívá v úsilí o osobní příkladnost jednání na všech rovinách životní cesty člověka. Výchozí mírou pro vnímání kvality společenského přínosu je prvořadě opravdovost zmiňovaného úsilí o pokoru ve vztahu k druhým lidem.

Zodpovědnost jednotlivce je obecně ve společenském životě vnímána jako osobní přístup k nastaveným pravidlům, vyplývajícím ze společenské shody. Respekt k těmto pravidlům je dán jako vodítko pro posuzování účasti jednotlivce na zkvalitňování společenského života.

Pravidla posuzování zodpovědnosti:

  • Jestliže nadejde situace, kde není konkrétních pravidel, v nejrozličnějších dějích a vztazích, je vždy základem zodpovědnosti úsilí o nápravu možné újmy či škody způsobené někomu dalšímu než jen samotnému dotyčnému jedinci.
  • Co člověk činí, činí vždy s vědomím osobní zodpovědnosti, z níž se zodpovídá všem, jichž se jeho jednání či úsilí dotklo na jejich životní cestě k ideálu.
  • Vznikla-li škoda obecná – společenská s neurčitým adresátem újmy, pak je zodpovědnost vyvozována vždy na základě přímé úměrnosti vztahu toho, kdo danou věc ve svém podílu spravoval, dohlížel na ni, či měl v určitý čas nějaký vztah, a tím i díl zodpovědnosti k této věci. Odčinění škody se odvíjí od míry vypočitatelné ze škody a daný jedinec (jedinci) je povinen tuto škodu plným dílem vyrovnat.
  • Není-li škoda z nějakého důvodu zpětně vyrovnatelná přímo ve shodném druhu věci, která doznala újmu či škodu, pak dotyčný zodpovědný jedinec tuto škodu (vyčíslenou či odvozenou od výše škody) je povinen nahradit na jiném místě, na jiné věci, a to samozřejmě v plném rozsahu škody.
  • Nikdo není bez zodpovědnosti, z níž by neměl povinnost se zodpovídat!
  • Každý jedinec má povinnost pečlivě rozvážit své tužby a jednání, které jsou neoddělitelné od jeho životní cesty k naplnění ideálů a které jakkoliv přesahují svým vlivem do společnosti, a tím se samočinně stávají posouditelnými ve vztahu k aktuálně platné společenské shodě a pravidlům z této společenské shody se odvíjejícím.
  • V okamžiku, kdy uskuteční jakýkoliv krok, jenž se stává účinným, nese za tento plnou zodpovědnost.