Svatý Václav

Svatováclavská tradice patří historicky mezi ty dějinné mýty, jež byly do našeho národního podvědomí uloženy hodně dávno a hluboko. Tento český panovník se časem stal nejvýznačnějším symbolem naší státnosti, a později dokonce ani husité, odmítající uctívání světců, se nikdy neodvážili svatováclavský kult otevřeně zpochybňovat.

Na základě dosud uznávané dějinné tradice se budoucí kníže Václav narodil roku 907, poté co se jeho otec Vratislav o rok dříve oženil s Drahomírou, dcerou knížete Stodoranů, jenž prý byl jedním z nejmocnějších vládců mezi Polabskými Slovany. Podle pozdějších legend Václavova matka Drahomíra byla a také zůstala pohankou.

Roku 915 se Drahomíře a knížeti Vratislavovi I. narodil druhý syn Boleslav a za zmínku stojí i jejich dcera Střezislava, která se stala manželkou významného českého knížete Slavníka z kmene sousedních Charvátů.

Číst dál...

Jan Hus

Psal se rok 1405 a v Praze už několik let na sebe upozorňoval dosud neznámý kazatel a univerzitní mistr Jan Hus, působící v nově vystavěné Betlémské kapli. Začal se stávat velmi známou osobností, neboť své mše zároveň doprovázel pravidelným kázáním v češtině, což byla novinka, která si vynutila pozornost Pražanů. Do té doby se totiž taková kázání objevovala pouze sporadicky jen ve farních kostelech a takovým místem Betlémská kaple nebyla. Byla však nejprostornějším svatostánkem v Praze, pojala až několik tisíc lidí najednou. Husova kázání byla do té doby něčím nevídaným. Kazatel začal veřejně šířit ideje Jana Viklefa (1320-1384), anglického náboženského reformátora a myslitele, kterého katolická církev prohlásila za kacíře pro jeho obrodné ideály, jimiž se snažil obnovit zašlé tradice prvotní křesťanské církve i jejího původního duchovního poslání.

S Viklefovými spisy se Jan Hus seznámil v době svého působení na pražské univerzitě, jeho učení však nepapouškoval, ale pojímal ho jako základnu pro své vlastní myšlenky. Měřítkem pravdivosti se mu nestaly reformní teorie anglického myslitele, ale praxe společenského a duchovního života v Čechách, který z mravního hlediska neustále upadal.

Číst dál...

Jiří z Poděbrad

„K tomu totiž jsou nám svěřena království a knížectví, aby vší nám možnou starostlivostí a péčí slaven byl mír… A o tyto věci mají a musí všichni lidé, všechny národy a všichni králové a knížata s myslí radostnou a ochotnou usilovat.“

(Jiří z Poděbrad - Z návrhu Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu – 1464)

„Ať vie papež, žeť já své viery neprodávám za královstvie, ale což nám dal milý buoh poznati, já teď, manželka má a děti moje, pro tu krev velebnú i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti.“

(Král Jiří na zemském sněmu v Praze 10. srpna 1462)

Slyšíme o něm v projevech přátel i nepřátel, zmiňují se o něm i nestranné relace vyslanců. Přesto, že vládnul pouhých třináct let, můžeme ho charakterizovat jako člověka pracovitého, přičinlivého, pleti bílé, jiskrných očí, mravů šlechetných a značně široké postavy. Nebyl líný, sršel energií, usilovně pracoval a plně se věnoval vladařským povinnostem.

Vše by bylo nazmar, kdyby chybělo nadání, schopnosti a moudrost. I těmito vlastnostmi – dary, král Jiří vynikal. Mnozí jeho nepřátelé nemohli popřít jeho přednosti a museli je jen potvrdit a často je i přiznávají, což nám historické spisy dokazují.

Číst dál...

Jiří z Poděbrad - výňatky

České království prožívalo od dob braniborské okupace (1278 až 1283) nejtěžší politickou a hospodářskou krizi ve své dosavadní historii. Země byla vydrancovaná a poničena dlouholetým válčením, území Čech zasáhly mohutné povodně, pole zůstávala neobdělaná, hrozil hlad a bída. Přidružila se i mezinárodní izolace, okolní feudální státy v Českém království spatřovaly jen semeniště kacířství.

Ve zbídačeném království však vyrůstal mladík, budoucí český král, který dokáže neuvěřitelné: Promění české země opět v prosperující a mocný státní celek s ústřední panovnickou vládu. V době bitvy u Lipan mu bylo čtrnáct let, zúčastnil se boje proti polním vojskům Prokopa Holého na straně jejich konzervativních protivníků a zároveň i vítězů. Jmenoval se Jiří z Poděbrad a Kunštátu.

Jiříkovo dětství (narodil se 1420) se v podstatě krylo s epochou husitských válek, jež si vyžádaly množství obětí i mezi českou a moravskou šlechtou, hlásící se k české reformaci a k Husovým idejím církevní i společenské obrody. Krutá doba zrychlovala tempo života i běh lidských osudů, v bitvách a na smrtelné choroby umírali velice mladí lidé. I Jiříkův otec Viktorin z Poděbrad, někdejší druh Jana Žižky z Trocnova zemřel v pouhých čtyřiadvaceti letech a sedmiletého sirotka se ujali jeho moravští strýcové Boček a Hynek z Kunštátu, rovněž přívrženci umírněného husitismu.

Číst dál...

Karel IV. - jeho duchovní tvář

Karel IV. byl konservativní panovník, jeho konservativismus nebyl nikterak neživý, nýbrž byl tvořivý. Ideje, které Karel hleděl v tomto případě uchovati z tradic starších-myšlenka universální pospolitosti lidské, myšlenka společnosti budované ne na ozbrojené moci, nýbrž především na autoritě, myšlenka nadnárodní spravedlnosti, myšlenka světového míru a jiné, jež postihujeme v této souvislosti probleskovati v pozadí jednání Karlova – jsou dodnes hodny, aby byly udrženy a aby byly uplatněny i v nových formách životních, které věčně plynoucí osud lidstva si vyžaduje. Nebude jistě k necti ani pokolení přítomnému, přihlásí-li se v tomto smyslu k mravnímu odkazu našeho „Otce vlasti“.

Německá věda novodobá nechtěla připustit, že by král německý a císař svaté říše římského národa německého – jak se kdysi nesprávně říkalo – mohl se cítiti Čechem ve smyslu jen teritoriálním, ale výslovně nacionálním a že by svůj národ mohl oslovovati národ český. A přece nemůže už dnes být pochyby o tom, Karel IV. za vlastní obyvatele Čech a vlastní „národ“ český považoval lid mluvící česky a že sám se také cítil jedním z těchto jazykově zcela vyhraněných Čechů. Ve své autobiografii vypráví sice Karel, že za svého pobytu ve Francii v letech 1323-1330 zapomněl úplně českou řeč, ale dodává hned vzápětí: „Později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech.“

Číst dál...

Z historie českých korunovačních klenotů

Karel VI. šířil jméno sva­tého Václava i za hranicemi; v Niederingelheimu, rodišti Karla Veliké­ho, založil v roce 1354 malou kapitulu svatého Václava, jejímiž členy směli být pouze „lidé milého jazyka českého", což papež uznal jen s jis­tými rozpaky jako věc dost nezvyklou.

Karel povýšil Václava na symbol celé České koruny, to jest souboru hlavních a vedlejších českých zemí, jež byly tvořeny jádrem, to jest Čechami včetně Kladska a Zitavska, Moravou a slezskými vévodstvími, a nově s královstvím spojenou Horní a Dolní Lužicí. A ještě úžeji byl kníže Václav chápán jako ochránce, patron a mystický vojevůdce „rodiny svatého Václava", to jest Čechů, tvůrců státu a jediného „pra­vého dědice" království.

Vrcholem jeho okázalého převzetí přemyslovského dědictví byl Koruno­vační řád českých králů, vypracovaný jím samotným podle vzoru fran­couzských korunovačních zvyklostí, a použitý poprvé při jeho slavnostní korunovaci dne 2. září 1347.

Byla to první korunovace v českých dějinách, prováděná pražským arci­biskupem, a toto vymanění z předchozí pravomoci mohučské arcidiecéze bylo také Karlovým dílem, souladným s ostatními jeho snahami o ne­závislost České koruny na říši.

Číst dál...

Staré pověsti české a moravské

Nejstarší české a moravské legendy, zpracované poprvé před stoletím Aloisem Jiráskem, se po letech dočkaly zasloužené moderní interpretace. Autorka Alena Ježková citlivě zpracovala pověsti do podoby napínavých a dramatických příběhů, vyprávěných živým a současným jazykem. Vycházela přitom z historických pramenů a z nejnovějších poznatků současné archeologie. Kniha navíc obsahuje krátké naučné texty uvádějící čtenáře do reálií doby, v níž se jednotlivé příběhy odehrávají. Vše doplňují výpravné barevné ilustrace Renáty Fučíkové.

Výňatky z knihy:

Jsou příběhy, které nikomu nepatří, a přesto jsou pořád navlečené na šňůrce lidské paměti.
Náhrdelník z lásky a statečnosti, smutku, odvahy a naděje těch, kteří žili před námi, dnes ale leží zapomenutý, stranou od našeho života.
Jenže ať chceme či ne, každého z nás ten neviditelný šperk poutá s lidmi dávného věku. Svazuje naše osudy.
My jsme jejich budoucností, oni naším počátkem...

Číst dál...

Příběhy českých knížat a králů

Devět příběhů od autorky Aleny Ježkové přináší opět velmi čtivou formou vyprávění mnoha osudů našich knížat a králů. Pokud Vás dějepis a historie naší země v mládí nelákaly, s pomocí této knihy budete rázem vtaženi do živoucího děje naší dávné minulosti, kde budete smět prožít dobrodružství, zradu, lásku i naději. Při čtení těchto příběhů si můžeme uvědomit, jak důležitý je vztah k naší zemi i odkazu našich předků. Kniha je napsána současným spisovným jazykem a citlivě ilustrovaná Renátou Fučíkovou.

Výňatky z knihy:

Král znamenal řád, naději slabých a zdrženlivost mocných. Král chránil své poddané jako koruna stromu hnízdící ptáky. Když byla srdce králů odvážná a čistá, velké byly i jejich činy. A ze stínu dávných bojišť jejich sláva vstoupila na nebe, aby jako hvězda svítila na cestu těm, kteří přicházejí po nich.

Nejsme králi, ale stává se, že se i naše srdce rozbuší naléhavým tlukotem, když je třeba hájit slabé, postavit se násilí a prosadit spravedlnost. To se v nás ozývají srdce dávných králů. Králové v bitvách a válkách krájeli zemi jako velký koláč – jeden díl tomu králi, další jinému. Strážili hranice, budovali hrady a pevnosti. Brzy nebyl žádný kousek země, který by někomu nepatřil.

Číst dál...