Karel IV. - jeho duchovní tvář

Karel IV. byl konservativní panovník, jeho konservativismus nebyl nikterak neživý, nýbrž byl tvořivý. Ideje, které Karel hleděl v tomto případě uchovati z tradic starších-myšlenka universální pospolitosti lidské, myšlenka společnosti budované ne na ozbrojené moci, nýbrž především na autoritě, myšlenka nadnárodní spravedlnosti, myšlenka světového míru a jiné, jež postihujeme v této souvislosti probleskovati v pozadí jednání Karlova – jsou dodnes hodny, aby byly udrženy a aby byly uplatněny i v nových formách životních, které věčně plynoucí osud lidstva si vyžaduje. Nebude jistě k necti ani pokolení přítomnému, přihlásí-li se v tomto smyslu k mravnímu odkazu našeho „Otce vlasti“.

Německá věda novodobá nechtěla připustit, že by král německý a císař svaté říše římského národa německého – jak se kdysi nesprávně říkalo – mohl se cítiti Čechem ve smyslu jen teritoriálním, ale výslovně nacionálním a že by svůj národ mohl oslovovati národ český. A přece nemůže už dnes být pochyby o tom, Karel IV. za vlastní obyvatele Čech a vlastní „národ“ český považoval lid mluvící česky a že sám se také cítil jedním z těchto jazykově zcela vyhraněných Čechů. Ve své autobiografii vypráví sice Karel, že za svého pobytu ve Francii v letech 1323-1330 zapomněl úplně českou řeč, ale dodává hned vzápětí: „Později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech.“

Karlův vztah k češtině nebyl nikterak pouze pasivního rázu. Víme dnes o jeho účasti na slovníku Klaretově, který měl dodati jazyku českému plnosti významové i na poli vědeckém.

V jedné své listině mnichům slovanským kláštera emauzského v Praze, kteří mu měli obstarati dobrý překlad Písma svatého do češtiny, slibuje Karel překladatelům zvýšenou přízeň, protože prý vidí, „ jak vaší přítomností a šťastným zřízením kláštera vašeho úcta k Bohu všemohoucímu se šíří a jak poctivost našeho jazyka českého krásou větší jasnosti jest přizdobována.“

Také kronika t. ř. Pulkavy ve svém úvodu k vzdělání českému doznává, že „K přikázání slavného Karla IV., římského císaře, ze všech kronik všech klášterů, ježto shledány mohly býti, skrze Přibíka syna Dluhojova z Tradetína mistra školnieho od svatého Jiljie, řečeného Pukavy, v český hlahol z latinského, jakž nejlépe mohlo býti, jest přeložena.“ atd.

Dalším důkazem lásky k vlasti a českému národu jsou listiny, vydané Karlem IV.:

U úvodu k zakládací listině Nového Města pražského z 8. března 1348, slavnostně prohlašuje:

„Mezi jinými starostmi našich zaměstnání, kterými každodenně jako vlnící se moře duch náš pro zdraví státu je zmítán, zvláště zabírá naše myšlení a v usilovném přemítání uvažujeme, jak by naše dědičné království české se vší krásou zelenalo, bylo posíleno v bohatém míru, nebálo se škod ze strany nepřátel, jak by obecné dobro i prospěch řečené království se zvedalo a vláda sama dorůstajíc z dobré v lepší, byla schopna jako by novou setbou věrných se šířiti, aby jeho sličnost a blahobyt, z nichž vyvěrá obecný užitek, hlásajíce chválu naší pověsti, potěšily a osvěžily naši mysl.“

V jiném listě opakuje tuto myšlenku ještě výrazněji. „Ačkoli nás pohání nesmírná péče o všechny naše věrné a mnohonásobná (naše) jednání, přece se na království naše s jeho připojenými zeměmi díváme o to srdečněji a o to bedlivěji, oč vroucněji jest nám je milovati jakožto hlavu a úd vznešenější než všechny, o nichž si uvědomujeme, že na nás božskou mocí byly přeneseny.“

Další variaci nacházíme v nedatovaném listě, připojujícím jakési místo ke koruně české:

„Mezi jinými státními starostmi, jimiž z povinnosti císařské starostlivosti mysl naše často pro dobro našich poddaných rozličně jest zaneprázdňována, na předním místě jest pro nás to a k tomu obracíme usilovnou péči, jak bychom vlastní a dědičné království své české vhodnými prostředky k vzrůstu rozmnožili a jeho hranice novými a širými končinami země rozšířili, zvlášť proto, že slavné potomstvo téhož království přispívá k slávě svaté říše římské, jejímž království to, jak známo, jest vynikajícím a znamenitým údem, a obyvatelům jejím přináší milé zisky míru a dobra.“

A podobných projevů, obměňujících s rozličnou motivací myšlenku zvláštního zájmu Karlova a vůbec z jeho písemného odkazu uvésti ještě celou řadu. Čechy byly Karlovi opravdu, jak praví jeho kronikář, „ sladkou rodnou půdou.“

Karel IV. považoval za nejpřednější svůj úkol jako vladaře království českého i říše římské, „ aby věrní poddaní řečeného království a říše pod křídly naší obrany a ve stínu záštity moci královské líbeznosti míru se těšili,“ „aby se předcházelo rozdělení válek a lidé…. požívali pokojného míru,“ „ aby poddaný nám národ odpočíval v žádoucím pokoji míru“….

Panovník nemá být jen pánem, nýbrž současně i služebníkem, nemá vládnouti z pouhé dychtivosti po vládě, nýbrž především ze snahy prospěti a sloužiti těm, jimž byl od Boha představen.

Panovník je služebník Boží, je vykonavatel vůle Boží.

Panovník jako hospodář zakročuje proti příliš vášnivým hazardérům „kostečné hry“, aby majetek poddaných nebyl rozptylován. Panovník nemá umenšovati jmění svých poddaných.

Karel vyzvedá potřebu jednoty vládní autority: „Jak pravda ukazuje, nikdo nepopře, že každé království v sobě rozdělené zpustne a přirozený rozum nás učí, že jakákoli síla jest mocnější, je-li sjednocena, než je-li rozptýlena.“

„Každé království v sobě rozdělené pustne. Hříchy, zvláště pýcha, závist, neposlušnost, rozmařilost, hněv a zvláště rozdělení ničí společnost lidskou.“

Nařízení Karla IV.: „Úředních hodností se má dostati osobám vynikajícím vážností svých ctností a mravů.“

Král i každý pán musí, má-li býti jeho stát zachován, pečovati o to, aby ze státní pokladny se dostalo zaopatření chudým.

Panovník má býti svým poddaným především rádcem, prvním úkolem panovníkovým vedle zabezpečení spravedlnosti je zabezpečovati a udržovati mír.

Povinností vladaře je otcovsky „opravovati“ své poddané, zbloudilé z cesty pravé.

Touha po moci přemnohé lidi, odvracející se od hranic rozumu, přivádí k zakázaným zbraním a nedovoleným válkám.

Panovník má usilovat o „obecné dobro“.

Panovník musí dáti zájmu veřejnému přednost před zájmem soukromým.

Panovník – autorita světská, je člověk, který byl Bohem stvořen jako pán, jehož „veškerá síla odvisí od Boha, protože je jeho služebníkem.“ A jako král, uvedený v svůj úřad zvláštním svátostným obřadem – aby fedroval (presentoval) u svých poddaných úctu k Bohu. Ale vlastní oblast jeho působení je oblast záležitostí světských a tu zůstává panovník pánem svrchovaným, nejsa omezen ve volbě časných prostředků k časnému blahu než obecným zřetelem mravnosti. Jen tam, kde zasahuje svou vládou do věcí víry a tedy vlastně přijímá na se do jisté míry úřad kněžský, je král poddán vrchnosti duchovní.

Karel ochotně přijímá autoritu papežovu a vůbec činitelů církevních na poli ryze náboženském, ale není ochoten podrobiti se jí v té oblasti, jako je vlastní oblast činnosti panovníkovy, tj. na poli hospodářském a zejména na poli politickém.

„Společnost lidská musí míti týž cíl, jako je cíl jediného člověka. Není tedy posledním cílem společnosti shromážděné (ve státě) žíti ctnostně, nýbrž ctnostným životem dojíti k užívání Boha.“

Ale není úkolem králů, aby vedli lidi přímo do království Božího, protože ke království tomu není možné dojít „silou lidské přirozenosti“.

„Správa tohoto království, aby věci duchovní byly odlišeny od věcí pozemských, jest svěřena nikoliv králům pozemským, nýbrž kněžím a zejména nejvyššímu knězi.“

Cíl, ke kterému má panovník směřovati, je jiného druhu: je zakotven v tomto životě a má připravovati cestu na věčnost jen potud, pokud je k ní třeba jistých předpokladů v tomto životě – a to jak morálních, tak hmotných, dostatek tělesných statků, jichž užívání jest potřebné, máme-li žíti ctnostně. A pochopitelně, že tím i panovník je postaven jaksi doprostřed skutečného, tj. především hmotného života, jeho starostí, jeho usilování a jeho bojů.

Karlovi je mír především onen stav věcí, ve kterém každý z obyvatel státu a království klidně požívá toho, co mu po spravedlnosti náleží a spravedlnost je mu bezpečna. Úloha panovníkova jako zabezpečovatele míru splývá s jeho úlohou jako provaděče a obhájce spravedlnosti.

Karel viděl jednotu a svrchovanost zosobněnou především v panovníkovi a jeho autoritě, panovník je ke svému úřadu povolán Bohem a vládne přímo „na místě toho, jenž božskou prozřetelností řídí svazky světa.“ Odtud také panovník byl zdrojem veškeré autority a veškerého práva ve státě. Odpovídal za svoje rozhodnutí jedině tomu, který jej v jeho hodnost uvedl a jehož služebníkem byl: Bůh jediný byl oprávněn požadovati na něm počet z jeho skutků. Karel připouštěl ve svém zákoníku „Majestas Carolina“ – že i král je vázán zákony a že může poddaný, jemuž se stala ze strany panovníkovy křivda, domáhati se proti němu procesuálně své spravedlnosti. Ustanovení výslovně zakazuje v takovém případě žalovati osobně krále, připouštějíc pouze, že zákon může býti vydán proti jeho úředníkům, protože „král nikým nemá býti souzen“ – a hlavně neomezuje nikterak zásadu, že panovník je zdrojem a ochráncem práva ve státě, neboť nechce než ukázati, že panovník podle téhož práva, podle něhož soudí jiné, je ochoten postupovati v případě, že by se toto právo obracelo proti němu samému. Panovník tu vlastně soudí sám sebe, i když žaloba je projednávána před nejvyšším komořím před příslušnými kmety, tj. přísedícími zemského soudu. Jsme tu na docela jiné půdě, než je půda moderních ústav s jejich výměry žaloby proti hlavě státu. Karel IV. naprosto neuznává nějakého jiného nositele státní autority nad sebou.

 

(Napsal Zdeněk Kalista)

Sdílet článek

Submit to FacebookSubmit to Google PlusSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn