Z historie českých korunovačních klenotů

Podrobnosti

Zveřejněno - 12 červen. 2015

Karel VI. šířil jméno sva­tého Václava i za hranicemi; v Niederingelheimu, rodišti Karla Veliké­ho, založil v roce 1354 malou kapitulu svatého Václava, jejímiž členy směli být pouze „lidé milého jazyka českého", což papež uznal jen s jis­tými rozpaky jako věc dost nezvyklou.

Karel povýšil Václava na symbol celé České koruny, to jest souboru hlavních a vedlejších českých zemí, jež byly tvořeny jádrem, to jest Čechami včetně Kladska a Zitavska, Moravou a slezskými vévodstvími, a nově s královstvím spojenou Horní a Dolní Lužicí. A ještě úžeji byl kníže Václav chápán jako ochránce, patron a mystický vojevůdce „rodiny svatého Václava", to jest Čechů, tvůrců státu a jediného „pra­vého dědice" království.

Vrcholem jeho okázalého převzetí přemyslovského dědictví byl Koruno­vační řád českých králů, vypracovaný jím samotným podle vzoru fran­couzských korunovačních zvyklostí, a použitý poprvé při jeho slavnostní korunovaci dne 2. září 1347.

Byla to první korunovace v českých dějinách, prováděná pražským arci­biskupem, a toto vymanění z předchozí pravomoci mohučské arcidiecéze bylo také Karlovým dílem, souladným s ostatními jeho snahami o ne­závislost České koruny na říši.

Není možno zde nepřipomenout, jak význačným symbolem českého stát­ního vědomí se stala svatováclavská koruna po celá další staletí. Po dvou stech padesáti letech od bitvy na Bílé Hoře, jež znamenala největší pohromu starého českého státu i národa, byly české korunovační kle­noty odvezeny rakouskou vládou do Vídně před blížící se pruskou armá­dou za rakousko-pruské války v roce 1866. Po válce však rakouská vlá­da otálela s navrácením těchto klenotů do Prahy, doufajíc, že mezi lidem už nic neznamenají.

Ale pod rozhodným náporem českého sněmu rakouská vláda nakonec ustoupila a za slavnostního podpisu protokolu sněmovní delegací v čele s Riegrem, Sladkovským, a dalšími představiteli českého veřejného ži­vota korunovační klenoty vydala dne 28. srpna 1867. Po podpisu nastala ve večerních hodinách triumfální jízda z Vídně do Prahy. Večerní odjezd byl rakouskou vládou zvolen úmyslně proto, aby jízda do Prahy proběhla v noci a nemohla být českým obyvatelstvem sledována.

Stalo se však něco neuvěřitelného, alespoň pro rakouskou vládu. Na každé stanici, počínaje Břeclaví a konče Prahou příštího rána kolem osmé hodiny, očekávaly vlak tisíce až desetitisíce lidí. Nocí hřměly výbu­chy hmoždířů, nebe ozařovaly zášlehy ohňů na okolních kopcích, na každém nádraží hrály hudby Kde domov můj, Hej Slované, Čechy krásné, Čechy mé, Moravo, Moravo a chorál Svatý Václave, vojvodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím.

Ačkoli byl vydán policejní zákaz shromažďování, davy lidí zpravidla vytlačily z nádraží četnictvo a obsadily nástupiště. Ženy a dívky oblečené bíle nebo v lidových krojích podávaly členům delegace po staroslovan­sku chléb se solí. Lidé provolávali hesla: Sláva české koruně! Nedáme se! Ať žijí naše stará práva! A podél trati planuly ohně, zapálené na návr­ších, takže cesta se stala jednou z největších lidových manifestací onoho období „táborů lidu", kdy se národ znovu vzchopil a důrazně se hlásil o to, oč byl násilím i lstí připraven.

Také v Praze byly korunovační klenoty uvítány obrovskými zástupy, tís­nícími se před nádražím a lemujícími ulice až ke Hradu. Vítal je sám ra­kouský mistodržící, arcibiskup s nejvyššími církevními hodnostáři, přední členové „české" šlechty, vojsko vzdávalo čest, v průvodě byly student­ské, dělnické, hudební a pěvecké spolky, v čele s Tyršem sokolové na koních, krojované skupiny, oddíly pražských ostrostřelců, cechy, zástupci univerzity a význačné organizace.

Sdílet článek

• < Předchozí
• Další >